adminNeboli ‚ztratil jsem své srdce v Heidelbergu‘ zpívá se v jedné německé odrhovačce. V mém případě, je to pravda, protože v Heidelbergu na jakési studentské párty jsem potkal svoji ženu, Elisu, Italku z Trentina. A potom už to šlo tak nějak samo. Mě končilo stipendium a jí studium, takže jsme spolu do dvou měsíců bydleli v Praze, potom na Srí Lance a nyní v Českých Budějovicích (kde by chtěl žít každý 😉 Mezitím se nám narodily tři děti.
No a mezi Prahou, Srí Lankou a Budějovicemi, jezdíme několikrát ročně do Trentina v Itálii, kde má moje manželka dva rodiče, tři sourozence a asi sto bratranců, strýců a tet, z nichž se mi většina i po těch letech pořád ještě plete, což je samozřejmě dané jen mou duševní nedostatečností. Nehledě na problémy s identifikací příbuzných jezdím do Trentina velice rád, čím dál raději a říkám si, jakou mám kliku, že se moje žena narodila právě tady.
Za prvé to není daleko, od nás z Budějc, šest nebo sedm hodin autem, podle toho, jak moc rychle to člověk valí a kolik je ochotný zaplatit rakouským policistům na pokutách. Za druhé je tam krásně. Jezera, hory, lesy, ale hlavně počasí, které je před Alpami v každém ročním období obvykle lepší než u nás. A za třetí žijí v Trentinu milí lidé. Podle mého názoru jsou tak akorát kombinací sympatických ale nespolehlivých Italů a ne tak vřelých ale spolehlivých Germánů. A nás Čechy tam mají vážně rádi.
Toho jsem si měl příležitost všimnout hned při své první návštěvě, když jsem přijel s Elisou mým vozem Škoda Favorit z Heidelbergu do jejího domova v městečku Mori navštívit její rodiče. Netušil jsem tehdy, jak rodiče přijmou skutečnost, že místo plánované stáže u Evropského parlamentu ve Štrasburku se jejich dcera bude stěhovat do Prahy s postgraduálním studentem indologie, kterého potkala minulý měsíc na baru.
No samozřejmě měli radost. Vážně. Hlavně můj budoucí tchán. Hned vyndal ze zásuvek: česko-italský slovník, česko-italskou konverzaci, láhev Becherovky z osmdesátých let (zatímco já mu přivezl nejnovější ročník 2006) a spoustu fotek z výletů do ČSSR, které podnikl ještě jako švarný jinoch se svým otcem. Pochopil jsem, že můj nastávající tchán je těžký čechofil a odeslat svou nejstarší dceru do Čech mu není proti mysli, naopak to možná vidí jako osudové spojení se zemí svých snů.
A časem jsem poznal, že tahle obliba české země a Čechů není v oblasti, odkud má žena pochází, nic tak neobvyklého. Oba manželčiny rodiče totiž pocházejí z vesnic v údolí Val di Gresta. Před první světovou válkou byla tato oblast součástí Rakousko-Uherského soustátí a ležela na samé hranici mezi Itálií a Rakouskem. 22. května 1915 rakouské úřady vydaly rozkaz k vystěhování civilistů z hraničních oblastí, který se týkal i obyvatel Val di Gresta. Část z nich (ta šťastnější, jak se později ukázalo) byla přesunuta do českých zemí a válečné události tak propletly osudy horalů z Val di Gresta s osudy lidí z vesnic a městeček v české kotlině. Mnoho rodin, včetně rodiny mé ženy, obdivuhodným způsobem zachovalo po několik generací tento kontakt přes změny hranic a režimů až do současnosti.
