adminRakouští vojáci na části fronty ve Val di Gresta měli to štěstí, že ačkoliv byli vystaveni palbě nepřátelského dělostřelectva z pozic na protilehlých horách (což jistě nebylo nic příjemného), italské vojsko nepodniklo až do konce války žádný vážnější pokus tyto dobře opevněné pozice dobýt. Snad i proto se zde opevnění dochovalo v tak dobrém stavu.
Na opačné straně údolí při severovýchodní straně Lago di Garda na kopcích Monte Altissima s jeho přilehlými vrcholy, které vidíme z Val di Gresta jako na dlani, probíhala opravdu horká válka – boj muže proti muži, bodák na bodák. 21. září 1918 zde proběhlo i nejvýznamnější bojové vystoupení československých legií v Itálii v první světové válce: bitva o Doss Alto.
O této bitvě – někdo by řekl šarvátce – se toho napsalo mnoho. Například popularizační článek v Reflexu, článek o hrdinovi bitvy Jindřichu Varhaníkovi na webu Českoslovenksé obce legionářské, prvorepublikový román Adolfa Zemana, Doss Alto, který je celý k dispozici v digitální knihovně Armády ČR, či nejnovější kniha od Josefa Fučíka, Doss Alto – Mýtus a skutečnost, snažící se o kritický pohled na celou událost a její následnou ideologickou interpretaci. Pro základní informaci, můžeme začít třeba na Wikipedii heslem Bitva u Doss Alto. Pokud Vás trochu zajímá moderní historie, existuje riziko, že Vás zvědavost bude stát spoustu času stráveného čtením a nakonec budete mít stále více otázek než odpovědí a možná jako já i touhu tohle místo navštívit a vidět na vlastní oči.
Asi nejsnáze se k Dossu Alto dostanete pěšky z místa zvaného Malga Zures. Ta se nachází asi 5 km od Naga a lze tam dojet i autem úzkou silničkou mezi vinicemi a skalami z Naga. Případně lze pěšky vystoupat z Naga po staré rakouské lesní vojenské cestě plné úkrytů a z větší části kryté skalami. Malga Zures se začátkem války stala místem, kde italská armáda po obsazení v podstatě celého masívu Monte Baldo narazila na tvrdý odpor dobře opevněné a palbou dělostřelectva z Monte Brione a z Monte Fae kryté rakouské posádky v Malga Zures. Po noční bitvě, která se odehrála z 30 na 31. prosince 1915 a těžkých ztrátách byli Italové nuceni stáhnout se zpátky do svých pozic nahoře na kopcích a znovu už se o dobití rakouského opevnění u Malgy Zures nepokusili. Jedním důvodem mohla být snadná zranitelnost případných útočníků palbou z protilehlých kopců, také však proto, že hlavní těžiště válečných operací se přesunulo jinam. Malga Zures byla po celou dobu války jakýmsi trnem v patě italské dominance na Altissimu, stejně jako Doss Alto byl pro rakouskou armádu trnem v oku, neboť umožňoval kontrolu nad silnicí vedoucí z Mori přes Loppio do Torbole u Laga. A tak se na tomto místě neustále odehrávaly šarvátky, přestřelky, bombardování, noční boje hlídek, ale fronta zde prakticky až do konce války zamrzla na stejné linii, i když opevnění na Doss Alto padlo na krátkou dobu do rakouských rukou.
Dnes působí Malga Zures – až na pomníky připomínající padlé Italy – jako idylické místo: horská chata obklopená loukami. Pod těmito loukami se ovšem stále nacházejí tunely a kaverny rakouského opevnění. Nejsou přístupné, protože leží na oploceném soukromém pozemku
Za málgou (horskou chatou) se vydáváme po značené cestě do lesa směrem k někdejším italským pozicím. Prvních z nich – Passo Sega – dosáhneme asi za deset minut chůze. Zde už jsou stopy války jasně patrné: rozvaliny budov a zákopů, památník jednotky horské pěchoty (alpini) a také zbytky šrapnelů a prázdných konzerv italské armády. Konzervy se tu válí dodnes – zatímco železo ze zákopů bylo v bídných poválečných letech dávno rozebráno, prázdné konzervy za sběr asi nestály. Při pohledu na jejich hromady si člověk snadno představí, jak odpudivě musela tato místa za války vypadat – kromě železných předmětů se tu jistě povaloval i jiný, horší odpad. Bojiště muselo být jedno velké smetiště.
U Passo Sega se také nachází informační tabule (bohužel jen v italštině) popisující zážitek místního chlapce, který zde v roce 1923 doprovázel české vojenské veterány zraněné u Sasso Sega během bojů 21.9.1918 na místo, kde ztratili v boji své kamarády.
Od Sasso Sega sestupujeme k Doss Alto podél rozvalin italské první linie. Navzdory předpovědi, která hlásila jen zataženo, nás zastihne bouřka – ale stihneme se schovat v kaverně. Představuji si, jak v místech, kde teď svačíme, umírali rakouští vojáci zasažení kulometem poručíka Varhaníka střílejícím zevnitř kaverny. Zapínáme čelovku a jdeme ji prozkoumat – je dobře přístupná, rozlehlá, temná a působí přízračně. Fotoaparát v té tmě moc nezvládá, snímků mám málo. Došli jsme až k větrací šachtě – jedinému místu, kterým sem proniká světlo. Napadá mě, že právě touto šachtou se museli 4. srpna 1918 spustit italští alpíni, aby překvapili rakouskou hlídku a znovu získali Doss Alto.
Bouřka se naštěstí rychle přehnala, a tak jsme mohli vystoupit na vrchol opevnění na Doss Alto. Zde jsou pamětní kameny připomínající italské a české jednotky bojující na tomto místě a několik pomníků italských vojáků, kteří byli zabiti právě zde. Vyhlídka je odsud fantastická. Po pravé straně máme Mori v údolí Valle del Cameras jako na dlani a přímo naproti celé údolí Val di Gresta. Vidíme i náš dům. Je to pohled z míst odkud na naše údolí kdysi létaly granáty a šrapnely.
Pokračujeme dál směrem ke kaverně Rossi, což bylo další místo, kde po prvotním překvapení legionáři úspěšně odrazili rakouský útok. Pak prudkým kopcem nahoru k italským pozicím na Doss della Zoca. Tady jsou všude v lese patrné zbytky zákopů a vstupy do krytů. Italské linie pokračují vysoko až na vrchol Altissima. Po dalších dvaceti minutách procházky krajinou zákopů přicházíme ke starému vojenskému hřbitovu. V pošmourném podvečerním počasí vypadá tohle místo poněkud strašidelně a jsem rád, že se tu neprocházím sám. Od hřbitova už je to jen asi čtvrt hodinka chůze zpátky k Passo Sega a sestupu k našemu autu zaparkovanému u Malga Zures.
Za asi čtyři hodiny naší procházky po kopci jsme tu potkali jen dva bikery, kteří sjížděli trail vedoucí na Doss Alto přímo mezi zákopy. Jinak je to i teď uprostřed léta poměrně opuštěné místo, obzvláště ve srovnání s tím blázincem dole v Torbole. Oproti rakouským zákopům na naší straně jsou zdejší zákopy hůře zachované, polorozbořené, předpokládám, že v tomto stavu byly i po válce jako důsledek intenzivních bojů a těžkého bombardování. Atmosféra lesa je obzvláště k večeru poměrně tísnivá, vzájemná blízkost italských a rakouských pozic jistě musela držet vojáky obou stran v neustálém napětí. I když ten les tu nejspíš tenkrát nebyl nebo jen v menší míře. V krajině bylo tenkrát mnohem více pastvin pro dobytek než je tomu dnes. Nejspíš tu byly pouze remízky, pastviny, křoviska a mezi nimi změť zákopů a úkrytů.
Dva dny po výletu na Doss Alto jsme projížděli městem Arco. Neodolal jsem a navštívil místo tragického epilogu příběhu českých legionářů – olivový háj, kde byli 23. září 1918 čtyři z nich, zajatí v bitvě na Doss Alto, oběšeni. Proces s nimi a jejich poprava je dalším silným momentem celého příběhu: statečné chování odsouzenců, fakt, že se s prvním z nich dvakrát přetrhl nekvalitní provaz a všichni museli hodinu čekat na nové provazy, nucené přihlížení českých zástupců z rakouských jednotek dislokovaných v okolí Rivy popravě, žádost občanů Rivy o milost pro odsouzence, nebo aby se tentokrát poprava alespoň nekonala v jejich městě na dohled italských jednotek, které jim po poslední červencové veřejné popravě legionáře Štorcha v odvetu bombardovaly město. Proto byl pro popravu vybrán tento ukrytý olivový sad pod hradem v Arco. Vede k němu úzká ulička pojmenovaná via Legionari Cecoslovacchi. Olivovníky prý rostou i 1000 let a tyto jsou údajně stále ty samé, na nichž viseli nebozí legionáři. Do konce války, po níž se z oběšených zrádců Rakouska stali hrdinové Československé republiky zbývalo pět týdnů…
Podmanivá krása Dolomit, v níž se odehrávala brutalita a absurdita válečných příběhů, to je mix, který nemůže každého aspoň trochu citlivého člověk nechat chladným a nepřimět k zamyšlení.
