adminVal di Gresta je údolí ležící vzdušnou čarou asi 10 km severovýchodně od Lago di Garda mezi horami Monte Stivo, Monte Creino a Monte Biaena. Nachází se v něm vesnice Ronzo-Chienis, Pannone, Valle San Felice, Varano, Manzano a Nomesino čítající dohromady asi 2000 obyvatel, z nichž zhruba 1000 žije v největší vesnici Ronzo-Chienis. Zřejmě kvůli blízkosti Lago di Garda se tomuto údolí v místním dialektu také říká Gardum či Gardumo.
Ačkoliv Val di Gresta leží v nadmořské výšce 1000 až 1200 m.n.m. má velmi mírné klima díky blízkosti jezera Garda s teplotami okolo příjemných 25 stupňů Celsia v létě a okolo nuly v zimě. V zimě si tady tím pádem moc nezalyžujete, zato jsou tu díky teplu a relativně vysoké nadmořské výšce velice příhodné podmínky pro pěstování zeleniny a Val di Gresta je tak v Trentinu známé také jako „údolí zeleninových zahrad“ (valle degli orti). Zelenina, hlavně zelí, kapusty, brambory, čekanka či cukety se zde pěstuje zásadně bez použití chemie v bio kvalitě na terasovitých záhonech. Budování teras z kamenů na sucho bez použití malty je kumštem, který se zde předává z generace na generaci. Z kamene a bez omítky je i většina místních domů, takže vesničky působí vizuálně velice malebně.
Ačkoliv příroda ve Val di Gresta je úchvatná a procházky po okolí nabízí krásné pohledy na okolní hory, panorama jezera Garda, jakož i romantické zříceniny hradů či pozůstatky opevňovacího systému z první světové války, je Val di Gresta ve srovnání s jinými oblastmi Dolomit jako například Val di Fiemme, Val di Sol či na opačné straně hor se rozkládající náhorní plošina Brentonico (Altopiano di Brentonico) turisticky ne tolik vyhledávanou destinací. Ne že by sem snad žádní turisté nejezdili, místní traily jsou navštěvovány milovníky horských kol, lezci navštěvují skály v okolí Pannone, jsou zde příhodné terény pro paragliding a nachází se zde několik farem (italsky agritur) poskytujících ubytování, jídla z místní kuchyně či například výlety do okolí na koních či na oslících. Většina místních obyvatel však není závislá na turistickém ruchu a zdá se, že je to tak trochu nezajímá. Pracují buď na rodinných farmách v zemědělství, v řemeslné výrobě či dojíždějí za prací dolů do údolí do městečka Mori či do Rovereta. Nesetkáte se tak zde s autobusy plnými turistů a negativními aspekty, které masový turismus provázejí. Jedním slovem, je tu božský klid.
Jelikož otec mé ženy pochází z vesnice San Felice a její matka z Ronzo-Chienis, tak jsme asi s polovinou populace tohoto údolí nějakým způsobem (který jen má žena chápe a dokáže vysvětlit) příbuzní. Z hlediska genetického zdraví potomstva to tedy od manželky, myslím, byla dobrá volba vdát se do České republiky. Na druhou stranu ji to pochopitelně vždy táhlo domů a tak poslední roky trávila s našimi dětmi většinu prázdnin u babičky v Ronzu (zatímco já většinu léta pracoval, jak už to tak na světě chodí). Pro děti je pochopitelně taková vesnice u babičky v horách pravý ráj. Ale i když jsme časem začali přemýšlet, že bychom pořídili v Itálii nějakou nemovitost, kam bychom mohli jezdit na dovolenou a nebýt na obtíž prarodičům, ze začátku jsem italskou částí rodiny propagovanou variantu, pořídit něco v Ronzu zavrhoval.
Obával jsem se zejména dvou věcí. Za prvé, než dojdeme například v Ronzu do místního obchodu nakoupit mlíko a brambory, potkáme dvě až tři tety, strejdy či bratrance, které je třeba „pozdravit.“ A jak víme, takové zdravení v Itálii běžně trvá alespoň dvacet minut. Výprava do obchodu vzdáleného pět minut chůze se tak může lehce protáhnout na hodinu společenské konverzace. Za druhé, pozdravit se mohou zastavit příbuzní či přátelé v kteroukoliv denní i večerní hodinu bez jakéhokoliv varování, zdravení v tomto případě může trvat i déle, než odehrává-li se na ulici. Jelikož mám rád svůj klídek, tento aspekt družné italské povahy mě vždy poněkud zneklidňoval.
Na druhou stranu jsem musel uznat i to, že než dojdeme do obchodu koupit to mlíko, většinou cestou dostaneme brambory od někoho zadarmo a k tomu i kapustu a rajčata. A tak když se objevila příležitost koupit v Ronzu starší čtyřpokovový byt za cenu garsonky v ulici Václava Volfa na budějckém sídlišti Máj, bylo rozhodnuto. Od loňského roku jsme tak trochu místní a platíme poplatky za odpad. No a já zjistil, že na nákup můžu poslat děti, kterým rozmazlování od tetiček nevadí a sám zmizet na procházkách v okolních lesích, užívat si přírodu a klídek.
