adminMonte Biaena (1618 m.n.m) je jednou ze tří hor tyčících se nad Val di Gresta. O pouhých 15 metrů vyšší než naše Sněžka je jedním z mnoha vrcholů Dolomit jen místního významu, a právě proto je procházka na ní balzámem pro duši. Vyhlídka z ní je však parádní. Mimo letní sezónu většinou jdete lesní pěšinou sami, jen někdy potkáte dalšího turistu nebo cyklistu na elektrickém kole. To už spíš uvidíte jelena nebo zajíce. Cesta z Ronza vede polní pěšinkou k osadě Pra‘ del Lac, obývanou ponejvíce „lufťáky“ z města a tudíž kromě léta většinou zející prázdnotou. Z Pra‘ del Lac zamíříme značenou cestou směrem k Monte Biaena/Giazere.
Brzy se dostaneme do lesa a na rozcestí, ze kterého vede pěšinka k lokalitě Giazera. Slovo Giazera (čte se „džadzéra“) je výraz v místním dialektu pro italské slovo ghicciaia (čti gjaččája) čili česky asi nejspíše ledárna či lednice, to je místo, kde se v minulosti skladoval led či sníh, který sloužil k uchovávání potravin. Tato giazera všan není žádné sklepení vytvořené člověkem, ale systém přírodních podzemních jeskyní, tunelů a jam ústících na povrch, ve kterém i v nejparnějším létě proudí chladný vzduch. Podle geologů giazera vznikla před miliony let sesuvem horniny z hory Monte Biaena. V minulosti do těchto přírodních lednic místní obyvatelé vozili v zimě sníh a využívali je ke skladování zásob. Dnes žádné praktické využití nemají, ale jsou místní zajímavostí a při procházce v letních měsících se u nich můžete občerstvit přírodní klimatizací.
Z návštěvy giazery se vrátíme zpátky na pěšinu vedoucí k vrcholu Monte Biaena. Máme na výběr delší a schůdnější lesní cestu, která je sjízdná i pro horská kola či automobily s pohonem 4×4 a kratší, strmější značenou lesní pěšinu pro pěší. Volíme s Edou lesní pěšinu, která je i tak krásně schůdná. Cestou nahoru prozkumáme menší jeskyni vedle cesty.
Těsně pod vrcholem hory najdeme horskou chatu postavenou a udržovanou místním klubem „alpínů“ z Val di Gresta. Chata je sice obvykle zavřená, ale u stolků a laviček před chatou je možno posedět a dát si zde svačinu.
Těsně pod vrcholem je také kaplička a pár desítek metrů od ní lapač dešťové vody vybudovaný zde rakousko-uherskou armádou během první světové války. Voda zachycená na vrcholu hory byla systémem potrubí sváděna dolů k cisterně, kde byla skladována a byla pro zde rozmístěné rakousko-uherské jednotky jediným zdrojem pitné i užitkové vody.
Vrchol hory je označen velkým křížem a kousek od něj se nacházejí další tunely vybudované rakouskou armádou za první světové války. Pohled z vrcholů nabízí úchvatné 360° panorama na všechny okolní hory a okamžitě pochopíme důvod strategického významu hory Monte Biaena pro Rakousko-Uhersko. Máme odsud jako na dlani celé údolí Vallagarina, pohoří Monte Baldo a Monti Lessini, Pasubio, Carega, v dálce Adamello-Brenta a Presanella, jezero Garda i nahorní plošinu Folgaria. Ačkoli se rakousko-uherské jednotky nasazené na hoře Monte Biaena nikdy během války nezapojili do bojů pěchoty, měli důležitou úlohu pro strategickou kontrolu celého širokého okolí.
Ačkoliv jsme celou cestu nahoru nepotkali živáčka, na vrcholu narážíme na sympatickou skupinu důchodců z Trentina, kteří na horu vylezli obtížnější cestou z východní strany, lanem jištěnou cestou/ferátou (it. via ferrata) od chaty Malga Somator. Libují si, jak mají konečně v důchodu čas chodit po horách. Jako správní Italové vylezli na kopec hlavně proto, aby si na jeho vrcholu udělali piknik, na který nás srdečně pozvou. Naleju jim tedy taky trochu svého Budvaru, nic jiného kromě dvou housek se šunkou s sebou s Edou nemáme.
Po přestávce vyplněné ochutnávkou vína a dalších dobrot od pohostinných Tridenťanů vyrazíme z kopce dolů zpátky do Ronza po snadnější cestě okolo hory. Ta na několika místech nabízí další krásné vyhlídky a pohodlně nás dovede během tři čtvrtě hodiny zpátky dolů.
