adminObyvatelé Val di Gresta žili ještě na počátku dvacátého století poměrně izolovaný a soběstačný život. Cesta dolů do údolí do Mori, případně do Riva del Garda, která dnes trvá autem dvacet, třicet minut, byla v té době pěšky či s kravským povozem po štěrkové cestě celodenní a značně namáhavou záležitostí, a tak ji většina vesničanů podnikala maximálně jednou, dvakrát za rok za účelem prodeje dobytka či nákupu zboží, které nebylo ve vesničkách k dispozici. Nebylo toho mnoho, co bylo třeba koupit, protože většinu věcí, které místní potřebovali, si sami vypěstovali nebo vyrobili. První světová válka, v italštině nazývaná Velká válka (La grande guerra), horaly z jejich izolace znenadání razantně vytrhla a navždy změnila jejich životy. Mnozí se z války nevrátili, další se do údolí vrátili s nečekanými zážitky, novými znalostmi a přátelskými vazbami, které přetrvaly několik generací.
Přestože Italské království a Rakousko-Uherská monarchie byly před vypuknutím první světové války spojenci v rámci Trojspolku, otevřené volání významné části italských politických elit po připojení oblastí Rakousko-Uherska obývaného většinově italským obyvatelstvem zejména Trentina (Tridentsko), jižního Tyrolska, Terstu a Dalmácie k Itálii, které italští iredentisté viděli jako dokončení sjednocení Itálie zahájené počátkem 19. století, vytvářelo napětí mezi oběma státy již před vypuknutím války. Těžko dnes objektivně zjistíme, jak celou otázku vnímali obyvatelé dotčených území, kteří se na jednu stranu přirozeně cítili být národnostně Italy, na druhou stranu si řada z nich uvědomovala, že Rakousko je modernější stát než bylo Italské království. To se projevovalo například vyšší gramotností v italských regionech Rakousko-Uherska než v Itálii, dostupnější lékařskou péčí či lepší infrastrukturou než ve sjednocených oblastech Itálie. Dodnes je u řady Italů v Trentinu patrná nostalgie po Rakousku, které ovšem již nezažili a znají jej jen z vyprávění rodičů či prarodičů. Názor místního obyvatelstva na připojení k Itálii, nebyl v žádném případě jednotný, v každém případě se jich však také nikdo na jejich názor neptal.
Italské vyhlášení války Rakousku 23. května 1915 tak nepřišlo jako blesk z čistého nebe a rakouské vojenské úřady měly předem připravené plány na vybudování systému pohraničních opevnění. Rakouské velitelství zodpovědné za přípravu opevňovacích prací v oblasti se nacházelo v Riva del Garda. Zásluhou italského architekta, rodáka z Mori, jménem Stefano Beltrami, jenž byl pověřen prací nad plány rakouského systému opevnění, a který ještě před vypuknutím války dezertoval a přešel s kompletním plánem opevnění rozstříhaným na tenké proužky a nalepeným na tělo na italskou stranu, měli plán rakouského opevnění od samého počátku k dispozici i Italové. Systém zákopů a pevností byl posunut směrem do vnitrozemí od skutečné rakousko-italské hranice do míst, která poskytovala rakouské armádě výhodnější obranné postavení. Procházel v oblasti horní Gardy od hor na údolím Val di Ledro, dále horami nad Val di Gresta až do oblasti Folgaria.
Pro obyvatele Val di Gresta začala italsko-rakouská válka již o den dříve před jejím oficiálním vyhlášením. 22.května 1915 ve čtyři hodiny odpoledne dostali obyvatelé vesnic v údolí Val di Gresta rozkaz vojenských úřadů k evakuaci z oblasti, který musel být proveden do dvaceti čtyř hodin. Každý z nich si s sebou mohl vzít jedno zavazadlo o maximální váze pět kilogramů. Vše ostatní včetně dobytka muselo zůstat na místě. Zatímco menší část z nich byla na nějaký čas ubytována v obcích sousedního okresu Vallagarina, většina cestovala již následující den vlakem dál přes Brennerský průsmyk do oblastí v Rakousku a do Čech, kde byli nuceni přečkat další tři válečné roky. Evakuační plán se nakonec týkal celé severní oblasti Gardského jezera až po Trento a celkový počet uprchlíků z Trentina se udává okolo 75 000. Jednalo se zejména o rodiny s dětmi, velká část mužů podléhajících vojenské povinnosti, celkem asi 60 000 mužů, byla již dříve odvedena do rakouské armády, aby bojovali na ruské frontě. Někteří z uprchlíků byli přesunuti do internačních táborů v Rakousku v obcích Mitterndorf and der Fischa a v Braunau am Inn. Zde byli ubytování v dřevěných barácích, ve špatných hygienických podmínkách, kvůli nimž docházelo k šíření infekčních chorob a vysoké úmrtnosti zejména u dětí. Dalším problémem v rakouských lágrech byl nedostatek a nízká kvalita poskytovaných potravin, jakož i převážně negativní vnímání italských uprchlíků místním rakouským obyvatelstvem jako nepřátelských živlů a původců války. Konce války se v lágru Miterrndorf nedožilo 1931 úprchlíků z Trentina, z nichž necelá polovina byly děti do deseti let.
O poznání šťastnější část trentinských uprchlíků byla převezena do Čech a rozdělena mezi obce po celém území Čech a Moravy. Značná část z nich byla ubytována v obcích na Kladensku, včetně tehdy čtyřletého Luigiho, otce mého tchána, jeho maminky, tatínka a čtyř bratrů, kteří byli přiděleni do obce Ptice společně s dalšími 52 uprchlíky z Trentina. Obecní kronikář obce Ptice věnoval uprchlíkům následující odstavec v obecní kronice (str. 19): „Během války přišli do obce uprchlíci z Tyrol v počtu 52. Doma jim bylo válkou vše zničeno. Naučili se trochu česky, zvláště děti. Ačkoliv jim zdejší obyvatelé dosti pomáhali, přece zde neměli na růžích ustláno. Bylať státní podpora Kč 1,60 na hlavu a den neveliká a neměli tudíž k nákupům dosti peněz. Jinak si zvykli zdejší s nimi a dobře spolu vycházeli. Poslední odjeli zpět v měsíci lednu 1919.“
Podle Luigiho vyprávění (které znám jen zprostředkovaně) místní obyvatelstvo sice nejprve hledělo na Italy s nedůvěrou, rychle je však přijalo mezi sebe, poté co se ukázalo, že nově příchozí jsou pracovití lidé, kteří se dobře vyznají v práci v zemědělství a se zvířaty. Zde byl kvůli odvodům do armády nedostatek pracovních sil a uprchlíkům zaměstnání u místních zemědělců a jejich podpora zajistilo v podmínkách světové války relativně slušné životní podmínky. Děti, které začaly chodit spolu s českými kamarády do školy a rychle se naučili česky, fungovaly pro dospělé, pro něž zvládnutí nového jazyka nebylo tak snadné, jako tlumočníci. Mezi rodinami se vytvořily přátelské vazby, které fungují dodnes, přestože z generace přímých účastníků již pochopitelně nikdo není naživu.
Připomínáme-li přesuny obyvatelstva na území Trentina, je třeba vzpomenout také na velké množství zajatců různých národností z východní fronty (Srby, Ukrajince, Rusy a další), místním obyvatelstvem označovanými obecně jako „Rusové,“ kteří pak byli využíváni de facto jako otrocká síla při budování opevnění. Žili zde v letech války v otřesných podmínkách, v hladu, špíně, vykonávajíce těžkou práci při budování opevnění. Jejich oběti a úloha se dnes jen marginálně připomíná, přestože to byli zejména jejich ruce, které budovaly zákopy a opevnění, které dnes s mrazením v zádech obdivujeme. Velká válka tak ve chvilce přeměnila poklidné hory a údolí se svými staletými tradicemi a místními dialekty v krvavý Babylon národů.
Po dojemném loučení na konci války přišel pro italské uprchlíky z Val di Gresta čas na návrat do válkou zničených domovů. Ty byly v důsledku bojů značně poškozené, což bylo dané charakterem bojů, které probíhaly na tomto území. Rakouské vojsko se téměř okamžitě po vypuknutí bojů stáhlo z politické hranice Rakouska-Uherska do předem připravených opevnění dále ve vnitrozemí. První den války, 24. května 1915, horský prapor z Verony (italsky alpini) obsadil prakticky bez rakouského odporu nejvyšší horu v oblasti, Monte Altissimo. Během několika následujících dnů Italové dobyli také městečko Brentonico a další vesnice na náhorní plošině Brentonico, Besagno a horu Monte Giovo, zatímco Rakušané se usadili na ose mezi městečky Tierno, Sano a Loppio. Po další dva roky války docházelo k potyčkám, přestřelkám mezi rakouskými a italskými hlídkami, přetahování o pozice, ale především k vyčerpávající palbě těžkého dělostřelectva, kterým Italové z hory Monte Altissimo pálili na údolí Val di Gresta, zatímco rakouská vojska opětovala palbu ze svých pozic. Kvůli aktivitě italského dělostřelectva tak v této oblasti došlo k velkým škodám na majetku, přestože zůstala stranou hlavních bojů probíhajících dále na východ, zejména poblíž řek Soči a Pádu. Oproti dynamickému charakteru války ve východních oblastech Itálie se frontová linie v oblasti horní Gardy mezi oběma vojsky prakticky nezměnila až do závěrečné italské ofenzívy.
Ta začala 2. listopadu 1918 ve 13:30. Po těžkém dvouhodinovém dělostřeleckém ostřelování rakouských, pozic, obsadili Italové první linii rakouských zákopů na hranici údolí Valle del Cameras, poblíž měst Sano, Tierno, Mori a Ravazzone, aniž by narazili na silný rakouský odpor. Tam strávili noc, aby zmíněná města obsadili následujícího dne ráno. Poté pokračovali dále v útoku údolím Val di Gresta směrem k rakouským pozicím u hor Monte Creino, Biaena a Nagià Grom. V té době již silně demoralizovaná rakouská armáda nekladla v této oblasti postupující italské armádě velký odpor. Části se podařilo uprchnout dále do vnitrozemí, další část se vzdala. Ještě ten samý den obsadila italská vojska Trento (Trident). Toho dne, 3.listopadu 1918, se postupující italské armádě vzdalo 300 000 rakouských vojáků a bylo také podepsané příměří mezi Itálií a Rakouskem.
Návrat uprchlíků do Trentina byl organizován již italskou Prozatímní vojenskou správou před definitivním rozhodnutím konference v Saint-Germain-en-Laye 10. září 1919 o připojení Tridentska (Trentina) spolu s jižním Tyrolskem a některými dalšími částmi Rakouska k Itálii. První z uprchlíků se vrátili do Val di Gresta již v listopadu 1918. Vraceli se do svých zničených hospodářství, nejhůře na tom byli obyvatelé vesnice Pannone, která byla dělostřelectvem takřka kompletně srovnána se zemí. Domy v ostatních vesnicích byly více či méně poškozené, šťastnější z obyvatel nalezli alespoň něco ze svého majetku, který před odjezdem narychlo zakopali na polích a zahradách. Lesy, které dříve obklopovaly údolí byly z velké části vykácené a okolní kopce holé, na polích posetých krátery z dělostřeleckých granátů se povalovaly zbytky zničené vojenské techniky, vybuchlé i nevybuchlé munice představující nebezpečí pro lidi i jejich dobytek. I tak se místní lidé nedočkavě vraceli domů a pouštěli se pilně do oprav a znovuvybudování svých domů a hospodářství.
Dnes ve Val di Gresta přípomíná velkou válku zejména zachovalá soustava rakouských zákopů a pevností na Monte Creino nad vesnicí Ronzo-Chienis a v lokalitě Nagià Grom nad vesnicí San Felice. O jejich obnovu a údržbu se starají místní dobrovolné spolky „Alpini“ (ANA – Associazione Nazionale Alpini), což jsou bývalý členové horských jednotek italské armády, svými aktivitami tak trochu připomínající Sdružení dobrovolných hasičů v Čechách.
