adminKdyž už je člověk unavený z lezení po kopcích, chce posedět v kavárně či v pizzerii, odpočinout si a cítit se chvíli jako u Středozemního moře, je čas na návštěvu Limone sul Garda. Nesmí tedy mít s sebou děti, to moc v kavárně neposedí. Ale může sedět u jezera a nechat děti krmit kachny (což se nesmí, ale kachny to neví, rády se nažerou, děti se zabaví a dají na chvilku pokoj…).
Il limone, znamená v italštině citrón. Původ jména městečka, které je známé především jako nejseverněji položené místo, kde se díky příznivému klimatu jezera Garda tradičně pěstovali citrusy, se tak zdá celkem jasný. Všechno je ale zřejmě jinak a jméno městečka je starší než pěstování citrusů a pochází dle různých autorů buď z keltského slova pro strom jilm (limo nebo lemos) nebo latinského výrazu pro hranici (limes), jakožto městečko nacházející se na hranici mezi Trentinem a provincií Brescia. Citróny sem a do dalších míst na břehu Gardského jezera dovezli z Ligúrie a začali pěstovat prý až františkánští mniši ve 13. století.
Po období rozkvětu jejich pěstování v 18. a 19. století podpořeném zejména exportem plodů do severnějších částí Evropy, nastalo od roku 1855 období úpadku zapříčiněné zejména plísňovým onemocněním citrusů, které zdevastovalo místní sady a také dostupnou levnější konkurencí citrusů z jihu Itálie. Nicméně komerční pěstování citrónů pokračovalo až do období před druhou světovou válkou, než se stalo nerentabilní a většina zahrad byla ponechána svému osudu.
V dnešní době je pěstování citrusů obnoveno spíše jako turistická atrakce, a Limone profituje dnes více z návštěvníků, kteří se přijedou podívat, jak na břehu Gardy zrají citróny na dohled od zasněžených vrcholů pohoří Monte Baldo, než z vlastního prodeje citrusových plodů. Citróny jsou tu však na každém kroku ať už v podobě tradičního likéru limoncello, citrónových mýdel, nebo domovních znamení vyzdobených citróny. Tradiční sad citrusových stromů, společně s expozicí historie pěstování citrusů jsou k vidění v Limonaia del Castèl za lidový vstup 2 eura na osobu a stojí určitě za vidění. Samosběr citrusových plodů (k velké lítosti dětí) není v ceně, na což dohlížejí bezpečnostní kamery.
Městečko nabízí řadu malebných zákoutí, např. kostelík svatého Rocha (ochránce před morem i Covidem-19) s hezkou vyhlídkou na křivolaké uličky a střechy domů, prostornou promenádu s přístavem na břehu jezera a čistou veřejnou pláž, kde je možno se vykoupat v jezeře. Koupání a pobyt na pláži jsou příjemné i díky tomu, že tady obvykle nefičí tolik vítr jako v Torbole či v Malcesine.
Pokud přijedete autem, vězte, že parkování je placené po celém městě za jednotnou sazbu 2,5 eura za první hodinu a 1,5 euro za každou další. Je ale třeba s uznáním ocenit fakt, že když už město vybírá poplatky za parkování, poskytuje alespoň veřejné toalety zdarma, díky čemuž je to tady krásně čisté a „neobčurané“ spořivými turisty. Dobrý nápad je sem přijet trajektem například z Riva del Garda nebo z Malcesine. Kromě toho, že si užijete vyjížďku po jezeře, si také ušetříte v letním provozu často zdlouhavou cestu kolem jezera po silnici a následné hledání volného parkoviště.
V roce 2018 byla otevřena první část cyklostezky vedoucí na pilířích nad jezerem Garda, která by podle plánu jednou měla být vybudována kolem celého jezera. Zatím je tedy k dispozici asi jen dvaapůl kilometru, což ale stačí na krátkou, příjemnou a nenáročnou procházku kolem jezera. Na kole ten kousek profrčíte jedna dvě, takže ho sem kvůli tomu snad ani nemá moc cenu vozit, pokud tedy to kolo není horské a nechystáte se na některý z místních trailů. To je potom jiná věc. Nevychovaní cyklisté prodírající se na kolech historickým centrem městečka, spolu s davy turistů v letních měsících patří k poněkud méně příjemných aspektům tohoto místa. A tak, podle mého názoru, je hezké se sem podívat a zase odsud odjet někam, kde je větší klid.
