adminMonte Altissimo je se svými 2078 m.n.m nejvyšším vrcholem severní části masivu Monte Baldo a pohled z jeho vrcholu skýtá nádherná panoramata na Lago di Garda, vidíme Val di Ledro, Val di Gresta a vrcholy Dolomit od Pasubia na východě k Adamello Brenta na severozápadě.
Zatímco na hlavní vrchol Monte Baldo dojede lanovkou z Malcesine každý lenoch, který si vystojí frontu na jízdenku, pohled z Monte Altissimo si musíte zasloužit. Ale cest na vrchol je mnoho a túra nemusí být nutně jen pro zdatné sportovce. Zejména pokud k hoře nejedete autobusem ale autem, které Vás po křivolakých cestičkách doveze jen 400 výškových metrů pod vrchol. Samotná cesta na kopec je zážitkem, při němž na každém kroku narazíte na kousek historie lidské i geologické a na spoustu různých rostlin a kytiček. Podle studie Muzea v Roveretu se na Monte Baldo vyskytuje 1952 druhů rostlin, což představuje 43% ze všech druhů rostlin v Alpách, které však mají celkově 500 krát větší rozlohu než Baldo. Je to dané právě různými druhy klimatu v různých výškových zónách hory.
Původně jsme vlastně onoho krásného květnového dne měli v plánu lehký rodinný výlet z chaty Rifugio Graziani v lokalitě Bocca del Creer (1617 m.n.m.) k chatě Rifugio Campei (1470 m.n.m.) s ohledem na mou sedmdesátiletou (stále svěží) mamku a tříletou (neustále energickou) nejmladší dceru Aničku. Nicméně po zaparkování u chaty se mamka zahleděla směrem ke svahu Monte Altissimo a pravila: „Podívejte, támhle po té cestičce jdou nějací lidi, tam bysme se mohli podívat.“ „No to bysme mohli,“ povídám a dávám ženě znamení, že maminka si právě sama vybrala výstup, který jsme se jí zdráhali nabídnout. A tak jsme šli.
Cesta po kamenité cestě na vrchol hory nám trvala v pomalém tempu asi dvě hodiny. Mamka i Anička projevovaly podobné nadšení nad místní flórou, (jen s tím rozdílem, že maminka se na rozdíl od Aničky nesnažila žádnou rostlinu urvat), což vedlo k řadě botanických přestávek. Sedmiletý Eduard se věnoval průzkumu italských zákopů z první světové války a geologických útvarů lemujících cestu většinou v značném předstihu před zbytkem skupiny. Ovšem spíše než zkoumání jakého je ta či ona hornina druhu a z kterého geologického období to které skalisko pochází, ho zajímalo, jestli se na něj dá vylézt. Pomalu ale jistě dorazila naše výprava až nahoru, mamce se šlo dobře a Aničku jsme nesl na zádech ani ne třetinu cesty, když bolely nožičky. Jinak statečně šlapala sama.
Na vrcholu nás kromě úchvatných panoramat, pozůstatků italského opevnění z první světové války, přivítala i zavřená chata Rifugio Damiano Chiesa, pojmenovaná po italském iredentistickém hrdinovi z Rovereta popraveném 19. května 1916 v Trentu pět dní před jeho dvaadvacátými narozeninami za odboj proti Rakousku. Vypadá to ale, že chata už brzy opět otevře, protože cestou zpět jsme na kamenité cestičce potkali Fiata Pandu 4 x 4 (i tímhle způsobem se dá na vrchol dostat, tohle auto je opravdový italský horský kamzík), jak si to valí nahoru směrem k chatě. Vzhledem k tomu, že pasažéři vezli kbelíky a mopy, zdá se, že příprava na otevření chaty je v plném proudu.
Ještě větší odměnou na konci výstupu než pivko z vlastních zásob na vrcholu byly nevěřícné pohledy kolemjdoucích alpinistů s hůlkami na nordic walking na důchodkyni spolu s tříletou holčičkou, jak se procházejí po vrcholu kopce.
Cestou autem z kopce zpět do údolí se Edovi podařilo z okénka vyfotit sviště horské, takže výpravu lze považovat za stoprocentně úspěšnou.
