adminNa zahradě mám rybníček 5×3 metry, asi dva metry hluboký. Letos na jaře jsem si splnil sen a nasadil do něj asi šedesát pstruhů duhových. Ačkoliv moudré hlavy z internetových fór radily, že pstruh se v zahradním jezírku chovat nedá, zejména protože potřebuje proudící vodu, mým pstruhům se v rybníčku daří velmi dobře a za pár měsíců vyrostli z asi osmicentrových ročních pstroužků do „pánvičkové velikosti,“ někteří mají i pětatřicet centimetrů, většina kolem třiceti, několik jich však zůstalo pozoruhodně malých jen asi kolem patnácti centimetrů. Krmím je granulemi pro pstruhy několikrát denně, je to taková moje relaxace. Je radostné sledovat, jak dravě a hladově se pstruzi vrhají po granulích. Jsou to pstruzi granuloví. Několikrát jsem do jezírka zkusil hodit i něco jiného, slimáka, nebo žížalu, ale žížaly si ani nevšimli, do slimáka párkrát strčili tlamou a nechali ho být. Prostě žerou granule.
Na pstruzích mě však nezajímá pouze jejich ladnost a krása, ale především jejich bílé a lahodné rybí masíčko. S pozdním podzimem tak nastala doba rybolovu a konzumace. Jelikož moji pstruzi nežerou nic jiného než granule a dosud jsem nezjistil, jak je chytit jinak než na prut a háček, pstruhům nyní občas naservíruji granuli s háčkem. Záběr na sebe nenechá dlouho čekat, po něm dojde ke krátkému, nerovnému souboji a následně k nasycení nikoliv pstruha, ale mé rodiny. Takže zatímco jaro a léto jsme já i pstruzi prožili v naprosté shodě zájmů a harmonii, oni žrali a já je s potěšením krmil a sledoval, podzim přinesl zvrat, který moji pstruzi mohou oprávněně vnímat jako zradu.
Poté co asi polovina jejich soudruhů byla již ulovena, zabita a snědena, několik z nich spadlo z háčku, než jsem je stihl vytáhnout a asi tři jsem po ulovení pustil, aby ještě trochu povyrostli, než je sním, pozoruji v jejich chování změny. Jakoby každý z nich měl trochu jiný charakter a přístup k žrádlu. nebo dá-li se říci k „lovu“ granulí.
Největší a nejradostnější žrouti granulí již byli zřejmě uloveni a snědeni. Někteří byli opravdu krásní, velcí mackové. Jistě to byli ti, kteří byli vždy u granule jako první a sežrali jich za svůj krátký život nejvíc. Zatímco však na začátku byl lov pstruhů vyloženě snadný a absolutně nesportovní, protože se po granuli hladově vrhali a věšeli se sami bezelstně na háček, po zlých zkušenostech s mou falší a úkladností se pstruzi stali mnohem obezřetnější a jejich lov zdlouhavější. Mnohokrát jsem pozoroval, že pstruh rychle připlave k nastražené granuli, a když v ní vidí háček, zase plave pryč. Ve dnech rybolovu pak pstruzi v určitou chvíli raději přestanou žrát úplně.
V ostatních dnech nyní žerou pstruzi granule o poznání méně divoce než dříve. Připlavou, prohlédnou granuli a teprve potom ji sežerou, pěkně rozvážně a opatrně. Je vidět, že jsou mnohem zkušenější a mnohem méně bezstarostní. Pak ať mi někdo povídá, že ryba je hloupé zvíře, kdepak… Přes vědomí rizika háčku číhajícího v každé nabízené granuli však pstruzi žerou dál. Asi jim nic moc jiného nezbývá. Předpokládám, že v mém rybníčku moc jiné přirozené potravy nemají, navíc teď v zimě nejspíš nelapí ani žádný hmyz. A hlavně jsou na přísun granulí zvyklí, jsou rozežraní… Možná kdyby žili v přírodě, už by touto dobou nežrali skoro vůbec a dřímali někde schovaní na dně u kamene. Nevím. A tak i přes jejich obezřetnost, vždycky nakonec nějakého lapím.
Jsou tedy mezi nimi výjimky, pstruží asketové. Ti sice ke granuli třeba zvědavě přijedou, ale ani se jí nedotknou. Jsou oproti ostatním pstruhům menší a hubenější a tak si říkám, jestli jejich nedůvěra ke granulím plyne jen z poměrně nedávných zkušeností s mým rybolovem a rybovraždou, anebo už takoví byli od začátku a vždycky tušili, že to s těmi granulemi, co jim padají pro nic za nic a zbůhdarma z nebe, nebude jen tak. Že v tom určitě bude vězet nějaký háček. A tak možná granule nežrali nikdy, a proto nenarostli. Zajímalo by mě, co by v tom případě celý rok žrali a na čem přežili od jara až do zimy. Asi toho v tak malém rybníčku mnoho nebylo. Nevím. Nemám čas ani energii to zkoumat, musím pracovat, zajistit rodinu a tak si jen tak chvílemi hloubám, když krmím pstruhy.
Ale i osud rybích asketů je předem spočítaný. Nejpozději v březnu musím celý rybníček vypustit a všechny zbývající ryby vylovit, tak aby byl na jaro připravený, čistý a bez velkých ryb, které by mohly sežrat novou várku malých, naivních, osmicentimetrových pstroužků. Pstruzi jsou totiž, jak je známo, kanibalové.
A tak když pozoruji své pstruhy, napadá mě hloupá otázka. Co bych tak asi dělal v jejich kůži, jaká z těch strategií přežití je nejprozíravější? Žrát a věřit osudu, vyrůst ve velkou rybu a nechat se brzy sníst, nevěřit, nežrat a stejně být zkonzumován o pár měsíců později, nebo něco mezi tím? Kdybych byl pstruh granulový, co bych tak asi dělal? Asi bych žral opatrně? Nejspíš. Kdybych byl pstruh…
A příště tady napíšu zase něco o Trentinu 😉
